Zelené lesní sklo
Zelené lesní sklo
Barva zeleného skla je dána oxidem železnatým – FeO. Označení lesní sklo (německy Waldglass) je historické, neboť sklářské hutě potřebovaly dřevěné uhlí na rozpálení sklářské pece. Dostatek dřeva byl v lese, a proto se sklárny hojně zakládaly v příhraničních horách a zalesněných oblastech.
Velký rozvoj sklářství nastal za Karla IV., ten povolal skláře z Itálie a Francie. Tuzemští skláři si museli vystačit s potaší, kterou si sami získávali z místního dřeva.
Lesní sklo (německy Waldglass) je sklo typické pro pozdní středověk ve střední a severozápadní Evropě a vyrábělo se až do XVIII. století, a to zejména v oblastech, kde byl dostatek písku s vyšším obsahem křemene a dřeva, ze kterého se získávala potaš. Toto sklo se užívalo pro výrobu nádob, později i vitráží.
Lesní sklo se liší od „římského skla“ či byzantského, jehož výroba byla spoustředěna do oblasti Středomoří.
V evropských oblastech pod římskou správou se římské sklo vyrábělo tak, že se přidávala soda (minerál Natron). Směs Na2CO3·10H2O a přibližně 17% NaHCO3 s příměsí chloridu sodného a sulfátů sodíku. Ložiska této suroviny jsou pod Vesuvem, v Egyptě (Wadi El Natrun), Čadu a na dalších místech.
Po pádu Říma kolem roku 450 produkce skla ve střední a západní Evropě upadala. Sklárny se zabývaly recyklací starého římského skla.
Kolem roku 800 se rozrostla Karloínská říše, která ve své době pokrokově soupeřila s Byzantskou říší, a tak vzrostl tlak na produkci kvalitního skla, jakožto luxusního zboží. Sklárny vyrůstaly zejména v horských oblastech ve střední Evropě.
Výroba skla
Základní přísadou je křemičitý písek s vysokým obsahem SiO2.
Dále se přidávalo alkalické tavidlo, aby se snížila teplota tavení. Pro lesní sklo je typická potaš (K2CO3), která se získávala z rostlin, které v sobě mají obsaženo hodně sodíku. Ve Středomoří se přidávala soda / natron (směs sodných solí). Oxid vápenatá CaO lze téz využít jako tavidlo.
Protože potaš snižila sice teplotu tání, zvýšila se však náchylnost skla k vodní korozi, musela se přidat stabilizacní složka, která odolnost zvýšila. Tou je oxid vápenatý CaO, ale Al2O3 a MgO též posloužily svému účelu. Tyto složky již mohly být přítomné v písku.
Barvivo – přidávalo se železo, měď, cobalt, mangan, cín, antimon či olovo.
Dlouhou dobu si tajemství výroby skla ponechávali benátští skláři, kteří dokonce svým sklářům zakazovali opustit město. Až se XIV. století se přišlo na to, že když se do potaše přidá oxid vápenatý ve formě skořápek, mramoru a vápence, získá se tím čistší sklo, neboť se nemuselo přidávat tolik potaše z rostlin, který často sklu dával různé odstíny barev.
O historii sklářství psal ve XII. století Theophilus Presbyter a v XVI. století Georgius Agricola, který mimo jiné studoval i ložiska rudy v Jáchymově.
Jak tedy probíhal celý proces výroby lesního skla?
Písek se získával většinou z horských potůčků a řek.
Pro potaš se užívalo často bukové dříví. Pokud stromy rostly na vápenatém podloží, měly v sobě více CaO. Předpokládá se, že na kilo skla padlo až 200kg dříví.
Popel a písek byly smíchány dohromady a zahřívány při teplotách 900 °C, což je relativně nízká teplota. Nahřátý materiál byl pak roztaven za přidání tavidel v pecích okolo 1350 °C.
Vzhled a stavba sklářské pece je popsána z roku 1380 z Čech. Jednalo se o vlastní stavbu, kde bylo hned několik pecí, každá z nich měla specifickou kontrolu teploty. Vše bylo uzavřené v dřevěné budově. Předpokládá se, že sklárny fungovaly 40 týdnů v roce.
